Historie bulharsko-československých ekonomických vztahů

Z osmanské nadvlády zdědilo bulharské hospodářství převážně agrární charakter. Po osvobozenecké válce fungovala v Bulharsku pouze jedna továrna. Na počátku 20. století zažívala Bulharsko hospodářský rozmach spojený s průmyslovou revolucí. Pozitivní průmyslový rozvoj byl zastaven sérií tří válek (dvěma balkánskými válkami a první světovou válkou (1912–1918). Současně v českých zemích s koncem průmyslové revoluce v říši v 70. a 80. letech 19. století a takzvanou revolucí v zemědělství se uskutečnil přechod k intenzivnějšímu zemědělství. Před první světovou válkou bylo zemědělství v českých zemích nejrozvinutější v celé monarchii. V oblasti průmyslu dosáhly země České koruny také obrovského pokroku. V polovině 90. let nastala technická revoluce. To přispělo k rozvoji energetického, chemického průmyslu a strojírenství, výrazně se zvýšila těžba uhlí. 28. října 1918 byla vyhlášena Československá republika. Na rozdíl od Bulharska byla díky svým zahraničním legiím bojujícím na straně Antanty prohlášena za vítěznou zemi ve válce.

Počátek hospodářských vztahů mezi oběma zeměmi byl položen podpisem Soluňského příměří dne 29. září 1918. Češi a Slováci žijící v Bulharsku založili 15. října téhož roku Český národní výbor. Prvním velvyslancem republiky v Bulharsku se stal Rudolf KÜnzl-Jizerský. Při setkání s bulharským premiérem vyjádřil tehdejší český velvyslanec přání spolupracovat v hospodářské a politické oblasti. Ještě před vznikem Československa vznikla v Bulharsku česká kolonie, která byla ekonomicky aktivní. Český kapitál do země vstoupil prostřednictvím Pragobanky a banky Bohemia. První z nich ještě před válkou postavila cukrovar v Gorna Orjahovica a do roku 1923 vybudovala koncern deseti průmyslových podniků. V roce 1920 byla z iniciativy Československa založena Malá Antanta. Původně vznikla jako spojenecká smlouva mezi Československem a Jugoslávií, ke které se později připojila i Rumunsko. Malá Antanta hrála významnou roli ve vztazích mezi Bulharskem a Československem. Mezi oběma zeměmi panovala určitá sympatie. Kampaň premiéra Alexandra Stambolijskiho za zlepšení vztahů se Západem souvisela také s dvěma návštěvami Prahy v letech 1920 a 1921. Stambolijski se snažil navázat užší vztahy s československým zemědělským hnutím vedeným Štvehlou. O dovozu zemědělských strojů v hodnotě 72 400 korun se zmiňuje jeden z nejstarších dokumentů na toto téma. Stroje byly dovezeny firmou „Fr. Melihar“ v roce 1918.

V obchodních vztazích obou zemí se v roce 1920 objevila vážná překážka – Jugoslávie. Ta bránila bezproblémové přepravě zboží do a z Bulharska. V té době se obchod mezi Československem a Bulharskem uskutečňoval po Dunaji.

V roce 1920 byly z iniciativy československého ministra zahraničního obchodu Rudolfa Hotovce zahájena jednání s bulharskou stranou s cílem uzavřít kompenzační dohodu. Se stejným cílem byla vyslána delegace také do Jugoslávie. Dne 20. července přijela do Bulharska hospodářská delegace z Československa. V jejím čele stál státní tajemník Dr. Šustr. Důležitými členy delegace byli: Ing. Dvořáček (vedoucí odboru kompenzací), Dr. Šenkir (ministerstvo zásobování), Dr. Růžička (ministerstvo pošt a telegrafů), Ing. Vorlíček (ministerstvo železnic), Dr. Plánanský a další odborníci. Probírají se otázky dovozu, vývozu, tranzitu a dodávek. Československu bylo zajištěno právo na 8000 vagónů pšenice a 7000 vagónů kukuřice. Byla podepsána také dohoda o poštovních službách. Výsledkem práce delegace, která navštívila Bulharsko, je podpis první obchodní dohody mezi oběma zeměmi. Je to pouze první krok k standardním smluvním vztahům. Bulharsko nemůže v daném okamžiku podepsat obchodní smlouvu kvůli omezením v mírové smlouvě. Bulharský ministr obchodu slibuje podobnou smlouvu, a to jako první obchodní smlouvu země po uplynutí zákazu v srpnu 1921. Tento slib ze strany Bulharska nebyl dodržen. Obchodní výměna od roku 1921 postupně klesá. V roce 1922 byla za účelem podpory hospodářských vztahů v Sofii založena „Bulharsko-československá obchodní komora“, do které byli zahrnuti zástupci bulharských obchodních struktur a významní čeští průmyslníci v Bulharsku.

Přesto v následujícím roce 1923 dosáhla obchodní výměna mezi oběma zeměmi svého nejnižšího bodu. Důvodem byla deflace československé koruny, která vedla k zdražení její produkce. Mezi oběma zeměmi vznikla takzvaná tabáková diplomacie. Tabák tvořil v 20. letech až 80 % celkového vývozu Bulharska do Československa. Podle Nojské smlouvy bylo Bulharské království povinno jednostranně poskytnout na dobu pěti let privilegia ve svých obchodních vztazích s vítěznými zeměmi. Mezi ně patřilo i Československo. Toto období skončilo 9. srpna 1925. Obě země podepsaly smlouvu o nejvýhodnějších podmínkách ve vzájemném obchodu. Československo se podílelo na mezinárodní půjčce z roku 1928, která je v bulharské historii známá jako „stabilizační“. Z celkových 5 milionů britských liber poskytla 100 000 Československo. Statistické údaje o vzájemném obchodu mezi Československem a Bulharskem nejsou zcela přesné, protože část československého dovozu a vývozu procházela přes Triest a Vídeň.

Zajímavé na těchto statistikách je nerovnováha obchodních vztahů. Zatímco obchodní výměna Bulharska s Československem dosahovala 9 % až 11 %, pro republiku zůstávala stejná výměna s královstvím na 1 % mezinárodního obchodu země. V 20 let 20. století byla Československá republika třetím nejdůležitějším partnerem Bulharska po Německu a Itálii. Během světové hospodářské krize v Československu klesl národní příjem o více než 40 %, zatímco bulharský poklesl o méně než 40 %. Tato čísla jasně ukazují hloubku světové hospodářské krize pro obě země na konci 20. a na počátku 30. let 20. století. Československý vývoz do Bulharska v letech 1929 až 1932 poklesl o 63,51 %. Bulharský vývoz zaznamenal menší pokles o 52,98 %. V roce 1930 byl vývoz Bulharska do Československa vyšší než v období 1927–1929. To bylo pravděpodobně způsobeno tím, že v roce 1930 zaznamenal československý zahraniční obchod růst, než upadl do deprese. Z uvedených údajů je zřejmé, že Československo dodávalo do Bulharska především průmyslové výrobky. Materiály a stroje, které zemědělský stát potřeboval. Navzdory rozvoji vzájemných hospodářských vztahů v 20. letech nebyla mezi oběma zeměmi podepsána obchodní smlouva.

Tato otázka nebyla diplomaty zapomenuta. V souladu s politickými trendy té doby obě strany nejprve zahájily jednání o arbitrážní a přátelské smlouvě s klauzulemi Paktu Briana-Kelloga. Smlouva byla podepsána 14. května 1930. V polovině téhož roku vláda Andreje Ljapčeva výrazně zvýšila dovozní cla. Praha proti tomu protestovala, ale bez úspěchu. V roce 1931 vznikly další problémy ve vzájemných hospodářských vztazích. Bulharský velvyslanec v Československu Boris Vazov začal v dubnu téhož roku zkoumat možnosti uzavření obchodní smlouvy mezi oběma zeměmi. Dne 29. listopadu 1931 podepsaly Československá národní banka a Bulharská národní banka platební dohodu. V roce 1933 začaly mezi oběma zeměmi jednání o podpisu Smlouvy o obchodu a lodní dopravě mezi Královstvím Bulharským a Československou republikou. Smlouva byla podepsána 29. července 1933 a stanovila, že objem vzájemného obchodu bude stejný jako v roce 1931. Bulharská národní banka však později tuto smlouvu vyložila odlišně. Podle ní se předpokládal dovoz pouze 50 % dovozu do Československa oproti roku 1931. Jednalo se o pokus o omezení dovozu na úkor vývozu. V letech 1934 a 1935 Československo přestalo od Bulharska nakupovat pšenici a kukuřici. Místo těchto produktů republika nadále dováží hrozny, víno, maso a vejce. V roce 1934 dosahuje vzájemný obchod nejnižší úrovně za celé meziválečné období a dovoz z Československa tvoří pouze 3,8 % celkového dovozu Bulharska. Nerovnováha v platebním styku mezi oběma zeměmi přinesla v letech 1933 a 1934 velké ztráty. V roce 1935 došlo k oživení vzájemných obchodních kontaktů. V následujícím roce byla s Prahou dohodnuta kompenzační výměna zboží. Za pouhý jeden rok se Československo stalo druhým nejdůležitějším ekonomickým partnerem Bulharska po Německu. Pokusem o zastavení této ekonomické expanze ze strany Československa byl plán československého premiéra Milana Hodži (1878-1944).

Jeho plán z roku 1935 počítal s vybudováním hospodářské zóny ve střední a jihovýchodní Evropě, ale nikdy nebyl realizován. Současně se v bulharsko-československých hospodářských vztazích opět dostává do popředí problém s odběrem bulharského tabáku. Československo disponuje velkými zásobami této komodity. Zlepšení nepřineslo ani založení Československo-bulharské obchodní komory v Praze dne 22. května 1936. Kvůli problémům v hospodářských vztazích mezi Československem a Bulharskem a také kvůli velké hospodářské konkurenci Německa se mezi oběma zeměmi konají od 15. do 24. dubna 1937 jednání v Sofii. Ta končí podpisem takzvaného Sofijského protokolu. Podle něj získaly některé bulharské vývozní zboží preference. Tyto preference výrazně podpořily vzájemný obchodní výměnu. V následujícím roce 1938 byly hospodářské vztahy založeny na Pražském protokolu, jehož obsah byl v té době tajný. Jeho cílem bylo zvýšení kontingentů a zlepšení obchodních vztahů. Na konci roku 1938 byly zahájeny jednání o poskytnutí úvěru na dodávku zbraní pro Bulharsko. Jednání byla následně zmařena německou okupací Čech v březnu 1939. Během světové hospodářské krize se hospodářské vztahy mezi oběma zeměmi prudce zhoršily. V následujícím období se postupně obnovily, ale nepřekonatelnou překážkou jim byla Německo. Po celé dvacetileté období zaujímá Československo třetí místo podle objemu a významu pro bulharský zahraniční obchod. Československo vyváželo do Bulharska průmyslové výrobky, jako textil, stroje, sklo, papír atd..

Encho Minchev, Centrální knihovna Bulharské akademie věd (BAN)